Ve stínu rozhodnutí o volebním zákonu vydal Ústavní soud ve stejný čas téměř bez povšimnutí jedno z nejdéle odkládaných rozhodnutí. Téměř po 3,5 letech ÚS zamítl návrh senátorů na zrušení části novely, která omezila účast spolků v řízeních.
Až do roku 2017 měly občanské spolky možnost účastnit se správních řízení, ve kterých mohly být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí. O tuto možnost však novelou zákona účinnou od 1. ledna 2018 přišly. Tato novela omezila jejich účastenství pouze na řízení podle zákona na ochranu přírody a krajiny, spolky se tak už nemohou účastnit územního a stavebního řízení.
Lidé z okolí stavby, kteří užívají nemovitost v nájmu nebo vlastní nemovitost o něco vzdálenější, tak už nemají možnost ovlivnit rozhodování stavebního úřadu. Vlastníkům blízkých nemovitostí zůstala možnost ovlivnit dění v okolí pouze podáváním námitek. Ústavní soud došel k závěru, že daná úprava sice omezuje přístup do řízení, ale nemá ústavní rozměr - pokud by byl někdo přímo dotčen na svých právech, má právo účastnit se řízení tak jako tak.
Ústavní soud tak potvrdil současný (byť nevyhovující) stav. V Poslanecké sněmovně však v tuto chvíli leží nový stavební zákon, který může mít mnohem zásadnější dopady, než drobná novela z roku 2017. Nový stavební zákon neprošel řádným schvalovacím procesem, nebyl participativně projednán s povinnými připomínkovými místy a je tak v rozporu dokonce i s vlastními legislativními pravidly vlády. Stavební zákon má podle tvrzení Ministerstva pro místní rozvoj výrazně zrychlit a zjednodušit stavební řízení a to mimo jiné i tím, že ruší zástupce veřejnosti, resp. institut námitky jako takové. To však může vést k opačnému efektu. Stavební úřad nebo správní soud mohou být zahlceny, jelikož jednu námitku veřejnosti může nahradit i několik stovek připomínek nebo žalob. Nová úprava tak jen těžko splní hlavní argument, se kterým je vládou prosazována, a navíc je typickým příkladem současného trendu omezení participace občanů na veřejné správě (nejen) v oblasti územního a stavebního řízení.
Zajímavé je, jak se dopady obou právních úprav doplňují a krok za krokem postupně omezují občanská a nyní už i vlastnická práva. Tímto “krokem zpátky” se vzdalujeme prostředí právního státu a mohou z toho mít prospěch jen ti, kdo mají prostředky a možnosti přímo ovlivňovat rozhodování veřejné správy.