Listopad na vojenské škole

V roce 1989 mi bylo 16 let a studoval jsem na VGJŽ (Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova) v Opavě. Výuka na této škole byla samozřejmě ve znamení socialistické ideologie. Neustálé pochodování se zpěvem budovatelských písní. Všudypřítomné obrovské poutače hlásající lásku k SSSR a KSČ. Pravidelná týdenní politická školení o prospěšnosti vedoucí role KSČ pro náš stát, vyzdvihování bratrského SSSR a naopak hanobení západního imperialistického světa. Dokonce nám pouštěli videa, na kterých vojáci USA trénují pozemní útok a bodáky likvidují figuríny oděné do sovětských uniforem a podobné nesmysly natočené zřejmě někde v Brdech nebo Beskydech. Vídali jsme snímky s ulicemi západních zemí plnými žebráků apod. Ještě začátkem podzimu 1989 jsme byli upozorněni na závadnost rozvratných živlů uvnitř ČSSR, a to v čele s Václavem Havlem. Bylo nám vysvětlováno, jak je Václav Havel (a jemu podobní) královsky placen Západem a jaký je to kontrarevolucionář. Byl nám také promítnut záznam z demonstrace konané během Palachova týdne v Praze v lednu 1989. Na tomto záznamu byl v davu Václav Havel označen červeným kroužkem s vysvětlením, jak velký je to nepřítel státu. Tyto řádky píši proto, aby si každý udělal představu, jak komunisté devastovali mladé lidi a vymývali jim mozek.

Neměl jsem rodinu ani nikoho jiného, kdo by mi vysvětlil, co je KSČ za zrůdnou organizaci, a jaký je socialismus v ČSSR nesmyslný systém. Proto se musím přiznat, že jsem prostě tomu, co slyším od politruků pořád do kola, věřil. Ovšem procitnutí přišlo velmi rychle.

V uniformě na pódium?

Informace o zákroku na Národní třídě v Praze ze 17. listopadu se ke mně dostaly až po několika dnech. Prvních asi 10 dní jsme byli zavření v kasárnách pod dohledem ozbrojených záklaďáků. Všem nám byla zabavena rádia, vypnut TV signál a všechny čety (třídy) obdržely videopřehrávače se spoustou filmů. Prostě se nás snažili odříznout od všech informací. Což se jim také ze začátku dařilo. Ovšem v ten čas jsme měli taneční, která probíhala mimo kasárna. Budoucí vojáci a zdravotní sestřičky. A to bylo zlomové. Sestřičky nám řekly, co se děje. Hned první taneční jsem se svou taneční partnerkou utekl po lešení na demonstraci. Stačilo mi pár chvil a řečníků, abych ihned pochopil, co se v naší zemi dělo, děje, a co se musí začít dít. Samozřejmě jsem byl v uniformě, což vzbuzovalo značnou pozornost. Stáli jsme kousek od pódia, tak došlo i na to, že jsem byl požádán o vystoupení s popisem toho, co u nás ve škole probíhá. A už jsem v tom jel.

Díky této první demonstraci jsem poznal lidi, od kterých jsem následně dostával různé tiskoviny. Ty jsem pak distribuoval ve škole. Věšel jsem je na nástěnky, předával spolužákům apod. Můj den v tuto dobu vypadal asi takto: po vyučování útěk dírou pod plotem do města, demonstrace, potom do centra OF a s materiály zpět do školy.

V té době jsem měl pouze jediný zájem - zjišťovat informace o veškerém dění a předávat je spolužákům. Doba to byla rychlá. Po několika dnech zmizeli naši ozbrojení strážci, pedagogové ve škole začali být otevřenější a i někteří naši velitelé pochopili, že konec zřízení pod taktovkou KSČ se chýlí ke konci.

Dne 27. 11. 1989 byla vyhlášena generální stávka. Všemi možnými způsoby, jsem se snažil, a samozřejmě nejen já, zorganizovat stávku u nás ve VGJŽ. Několikrát nám bylo vyhrožováno vyloučením ze školy, pokud toho nenecháme. Od OF jsme již měli připraveno slušné množství trikolór, které jsme v den stávky rozdali, a ve 12:00 opravdu i u nás se vše zastavilo. Velký dík patří značné části pedagogického sboru, který nás velmi podržel. Pouze nám nebylo umožněno opustit kasárna a vydat se do města za ostatními stávkujícími. Ovšem všichni jsme se setkali venku na dvoře (tzv. buzerplac) a svobodně hovořili. V tu chvíli jsem si byl zcela jist, že komunisté mají odzvoněno. Od toho okamžiku nám už nikdo v ničem nebránil a jen se čekalo na výsledek vyjednávání OF a KSČ.

Senát bez demokracie

Začal se připravovat studentský senát složený ze zástupců vojenských středních škol v Československu. Senát měl jednat o nových pravidlech ve vojenských školách. Našim nadřízeným se tento nápad vůbec nelíbil, ale nakonec senát vznikl. Ovšem žádná demokracie se zatím nekonala. Lampasáci si do něho nominovali své studenty a bylo po senátu. Nominovat vlastní zástupce nám umožněno nebylo. Senát se sešel, myslím, jen jednou a dál nic. Naštěstí se vše k lepšímu začalo měnit i bez něj. Alespoň v jednotlivých četách (třídách) naší školy jsme si vydobyli demokratickou volbu předsedy, který četu zastupoval před vedením školy. První dosažený úspěch byl, že se podařilo vyjednat odjezd domů každý víkend. Do té doby jsme jezdili jednou za měsíc až dva. Ale to už je jiný příběh.

Jsem nesmírně rád, že jsem tuto dobu zažil. Dodnes mám husí kůži z té nesmírné pospolitosti, euforie a všudypřítomného štěstí a lásky. Od té doby se udělalo v našem státě mnoho chyb, ale i to k přeměně vlasti v demokratické zřízení patří. Svoboda je pro mě ta nejzákladnější potřeba.

Ovšem také nezapomínejme na to, že ve světě je ještě dost zemí, kde se svobodně nežije. Kde jsou utlačováni, vězněni a vražděni svobodomyslně smýšlející lidé. Nezapomeňme na ně.