Proč ve školách trápíme děti?

11. 09. 2017
Proč ve školách trápíme děti?
Proč ve školách trápíme děti?

Těšily se vaše děti v srpnu do školy? A pokud ano, jak dlouho jim to v září vydrželo?

České školství je jedno z častých témat veřejné diskuze. Ačkoliv se snadno ztrácí mezi kauzami typu další „vtipný výrok“ pana prezidenta či kšefty čelních představitelů naší země, narozdíl od nich nezmizí za pár let v propadlišti dějin jako loňský sníh. S přibývajícím časem se bude problém špatné koncepce vzdělání zvětšovat a zvětšovat, až se jednoho dne probereme v Absurdistánu. Neřešením tohoto problému si zaděláváme na pořádný průšvih do budoucna.

Je již všeobecně uznávaný fakt, že platy českých učitelů i ostatních pracovníků ve školství jsou neskutečně podhodnoceny. Na nutnosti jejich zvýšení se shodnou lidé prakticky napříč celou společností. Kde na to vzít peníze je aktuálně řešený a ne úplně jednoznačný problém. Rád bych se ale zaměřil na jinou, poměrně opomíjenou stránku věci, a to, jaký vliv má aktuální nastavení školství na jeho největší oběti: žáky a studenty.

Kdyby se vás někdo zeptal, jaký je smysl školství, možná by vás napadla odpověď: vzdělání. Bohužel, kromě nečetných výjimek ve skutečnosti současné školy vzdělání zajímá až téměř někde na posledním místě. Když jsem se během své krátké pedagogické kariéry ptal svých žáků, proč vlastně chodí do školy, odpověděli mi: „Abychom neměli absenci.“

Jak je možné, že národ, z něhož pochází jeden z největších světových pedagogů Komenský, dopracoval svůj systém pro předávání znalostí a moudrosti budoucím generacím do tak žalostného a bezútěšného stavu? Odpověď se skrývá jak jinak než v minulosti.

Když v roce 1774 zaváděla Marie Terezie povinnou školní docházku, její motivace byla zejména utlumit vliv církve na formování myšlení občanů monarchie. Šlo v první řadě o to vychovávat občany tak, aby se utlumilo riziko rebelií či převratů, jinými slovy konzervace státního zřízení a aparátu. Bohužel se od té doby mnoho nezměnilo!

Další políček svobodnému a efektivnímu školství byla dlouhá desetiletí komunistického režimu, kdy se přísně hlídalo, aby mezi pedagogy neproniknul podvratný živel a aby žáci byli poctivě očkováni státem propagovanou ideologií.

Zatímco komunismus v ČR v roce 1989 skončil, školy se pořád snaží vychovávat poslušné členy stáda, pracovníky osmihodinových směn v manufakturách a uniformně přemýšlející dokonale průměrné členy teď už konzumní společnosti.

Pokud se žák ve škole nudí, má otázky, na jejichž řešení je intelekt pedagoga krátký, či ho soustavný dril a monotónnost ubíjí, je vyhodnocen jako problémový či drzý, nevhodný a chybný kus. Prakticky zde není prostor pro individuální přístup a donucovacími prostředky je nakonec nucen držet hubu a krok.

Není to problém jenom českého školství, kdy pokus o „sériovou výrobu“ aplikovaný na lidské jedince selhává. Každý člověk oplývá jiným nadáním či talenty a současné školství bývá často úspěšné akorát v tom demonstrovat svým obětem, jaké všechny obory je nebudou bavit.

Jaké jsou možnosti jak aktuální trend zvrátit? Možná se budete divit, ale ve skutečnosti by stačilo dát některým tendencím ve společnosti volný průběh. Lidé totiž ve skutečnosti touží po vzdělání, jsou od přírody zvědaví, kreativní a zejména v mládí jsou fascinováni novými věcmi a rádi experimentují.

Proč ministerstvo školství nepovoluje nové školy s alternativním způsobem výuky? Existuje spousta iniciativ rodičů i pedagogů a jedinou věc, kterou by stačilo ministerstvu školství udělat, je neházet jim klacky pod nohy. Bohužel i v tomto případě tragicky selhává.

O nutnosti individualizace výuky a rozšíření volitelných předmětů jsem rovněž došel ve své závěrečné práci v rámci doplňujícího pedagogického studia na UJAZ FEKT VUT.

Bohužel pro politický estabilishment zleva zůstává školství stále pouze způsobem jak (mimochodem neefektivně) vychovávat občany ke spořádanému životu podle určených pravidel, protože v tomto myšlenkovém modelu ví údajně stát lépe než jeho občané, co je pro ně nejlepší.

Závěrem bych ještě rád doplnil, že pro politiky z druhé části politického spektra představuje školství často akorát pouze další oblast, na které lze vydělávat peníze. Ačkoliv takový přístup může někdy zlepšit efektivitu školství, chtěl bych varovat před omezováním dostupnosti vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva. Vzdělání není zboží, stát nesmí nutit vystupovat své občany ze školy do života s hromadou dluhů na krku a jiným vzdělání odepírat úplně.

Stát by měl své zásahy do vzdělání minimalizovat a definovat zejména to, co má žák v kterém roce zvládnout za učivo. Metody, jakými se toho docílí, by už pak měly být záležitostí jednotlivých škol a jejich svobodného výběru rodiči. Měla by být umožněna domácí výuka, soukromí lektoři a zakládání transparentních celků a skupin, které žákům vzdělání mohou poskytovat. Stát by měl zaručit kvalitní vzdělání všem občanům a nikoliv je vychovávat. Ačkoliv to některým vyhovovat může, měla by zde být dostupná možnost volby.

Piráti jsou stranou, která si přeje vzdělanou a informovanou společnost a tyto myšlenky s námi sdílí i strana odborné veřejnosti Pět procent pro vzdělávání, s jejíž podporou letos kandidujeme do Poslanecké sněmovny. Více o pirátském programu v oblasti vzdělání si můžete přečíst zde.

Autor působil 3 roky jako pedagog na střední škole.

Sdílení je aktem lásky
Kam dále?
Do parlamentu!

Autor článku

Jaroslav KameňJaroslav Kupcik

Jaroslav Kameň

Webový a herní vývojář, 2. místopředseda MS Brno

+420 608 552 333
jaroslav.kamen@pirati.cz

Navrhni úpravu