Ivo Vašíček: Moje vzpomínky na LISTOPAD 1989

Ivo Vašíček: Moje vzpomínky na LISTOPAD 1989

Můj první den revoluce – demonstrace na Svoboďáku

V pátek 17. listopadu jsem po práci odpoledne betonoval věnec nad zdivem třetího podlaží svého rodinného domu. Práce na stavbě mi už rok zabírala veškerý volný čas.

Večer jsem, jako obvykle, poslouchal Hlas Ameriky. Dozvěděl jsem se o rozehnané demonstraci studentů v Praze. Nebylo to zas tak nic zvláštního. Na začátku roku 1989 už bylo demonstrací v Praze několik. Napětí ve společnosti rostlo, občanskou neposlušnost odstartoval „Palachův týden“ na začátku roku, kdy se opakovaly demonstrace v Praze. V Brně, kde jsem tehdy bydlel, se nedělo nic. Přesto na jaře vláda přijala celou řadu opatření zpřísňující tresty za „občanské nepokoje“.

O různých ranních domovních prohlídkách a zatýkání se tehdy člověk z oficiálních československých médií nic nedozvěděl. Informace jsme však měli. Nejaktuálnější zprávy byly zakončovány obvyklým: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“. Jo Vídeň. O tom, že se mi snad jednou v životě podaří získat devizový příslib a podívám se do Vídně, jsem pouze snil. Bez devizového příslibu tehdy nebylo možné vycestovat na západ. Já o devizový příslib žádal každý rok, ale nikdy jsem jej nezískal, a bylo značně nepravděpodobné, že jej kdy získám.

Druhý den, v sobotu, jsem zase pracoval na stavbě. Se sousedem, který taky stavěl, jsme dali řeč. Soused říká: „Vypadá to, že bolševik mele z posledního, už to nemůžou udržet, všude se to sere.“ Já nebyl takový optimista. Pamatoval jsem si červnové záběry z ORF, na kterých do demonstrantů v Číně najížděly tanky. Myslel jsem si, že větší nepokoje budou českoslovenští komunisti řešit stejně.

V sobotu a v neděli už jsem na ORF sledoval záběry z pražské demonstrace. Na Hlasu Ameriky mluvili o připravované stávce pražských studentů. Přesto jsem vývoji situace nepřikládal valný význam.

Učitelé na rozcestí

V roce 1989 jsem měl dva pracovní poměry. Učil jsem fyziku a informatiku na základní škole, k tomu jsem současně učil i didaktiku fyziky na brněnské universitě. Studenti za mnou chodili na výuku do prostor základní školy.

V pondělí ráno jsem standardně přišel učit. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo cokoliv zvláštního dít. Celkem mne proto překvapilo, že na mne v učebně čekali pouze dva studenti. Toleroval jsem sice neúčast (prezenční listiny jsem v rozporu s předpisy university nevedl), ale na mé hodiny většinou chodilo alespoň patnáct studentů.

Jeden ze studentů mne oslovil: „Pane doktore, my stávkujeme, doufáme, že se přidáte taky.“

Nesměle jsem po krátkém zaváhání přikývl. Plně jsem si uvědomoval jakési odhodlání, které z těch studentů vyzařovalo. Už to oslovení mě šokovalo. Tehdy bylo standartní oslovení, které jsem slýchal - „soudruhu doktore“. Oslovení „pane“ jsem znal jen z prvorepublikových filmů pro pamětníky.

Předložené prohlášení studentů jsem podepsal a byl jsem smířen s tím, že mne čeká práce v brněnském dopravním podniku.

Studenti však nedali pokoj. Ihned mi do rukou strčili další tři výtisky prohlášení a řekli, ať to nechám podepsat od ostatních učitelů na příslušné základní škole. Papíry jsem si vzal a znovu přikývnul. Studenti odešli a já zůstal stát v prázdné učebně s těmi prohlášeními.

Ve škole byl v pondělí 20. listopadu klid, ve třídách ještě probíhala výuka první vyučovací hodiny a já přemýšlel co teď. Požádat přímo některého z kolegů o podpis takového dokumentu mi připadalo příliš šílené. Proto jsem se tiše vplížil do sborovny a jeden výtisk příslušného prohlášení jsem umístil připínáčky na nástěnku školní odborové organizace.

Ve sborovně se do mne ihned pustila předsedkyně ZO KSČ, společně s předsedkyní ROH. Že co si to dovoluju atd. Napadly mne zcela veřejně, před ostatními kolegy. Starší kolegyně se zvídavě zeptala, jaké prohlášení, že jsem od studentů přinesl. Žádné prohlášení totiž neviděla, protože je z nástěnky „kdosi“ sundal. Vytáhl jsem tedy další papír (naštěstí mi studenti dali tři), přečetl jsem ho a před přítomnými jej podepsal. Už mi bylo všechno jedno. To je taková moje vlastnost, čím víc na mě někdo tlačí, tím více vzdoruju. Vyzval jsem k podpisu i další, ale bylo vidět, že je to pro ně trochu „silné kafe“. Řekl jsem, že si prohlášení nechám u sebe. Pokud ho chce někdo podepsat, tak mě najde v kabinetu matematiky. Ještě jsem si vyslechl pár poznámek o nevděčných mladých, že toho budu setsakramentsky litovat, že mě to bude hodně mrzet.

Během dne za mnou přišly dvě kolegyně a prohlášení podepsaly. Obě to měly už dávno „kádrově rozlité“. Děti obou učitelek nedávno emigrovaly na západ. Od nich jsem se také dozvěděl, že se v 17.00 koná na náměstí Svobody demonstrace. To mi kupodivu studenti neřekli, možná to ráno ještě nevěděli.

Svobodné Náměstí svobody

Práce nám končila někdy po čtvrté, se zmíněnými dvěma kolegyněmi jsme na demonstraci s očekáváním s předstihem vyrazili.

Kolem půl páté 20.11.1989 jsme vystoupili z tramvaje u hlavního nádraží v Brně. S oběma kolegyněmi jsme se vydali tehdejší Třídou vítězství (dnes Masarykova) vzhůru k náměstí Svobody.

V ulici bylo neobvykle rušno, lidé proudili ulicí oběma směry. Všimli jsme si přibývajících skupinek příslušníků VB. Asi v polovině ulice vystupovali ze skříňového náklaďáku „helmuti“. Poprvé jsem je viděl naživo, zatím jsem je znal pouze z televizních záběrů ORF. Jedna z kolegyň se po chvíli omluvila, že musí ještě něco vyřídit, zřejmě se vyděsila.

Na náměstí už se tvořily početné hloučky. Lidé na sebe vzájemně rozpačitě pokukovali. Asi nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Prostě jen tak přišli, jako já. Zvědavě jsem obkroužil náměstí a zjistil, že jsou dvě ulice zataraseny příslušníky VB. Za jejich zády jsem uviděl hasičská vozidla. Byla celkem zima a při představě mokra mi běhal mráz po zádech. Zvědavost však byla silnější než strach.

Zaslechl jsem nějaké vzdálené skandování, přicházelo z nějaké boční ulice. Najednou začal od kostela u sv. Jakuba proudit na náměstí početný dav. Šli z nějaké fabriky, Královopolské strojírny, či Zbrojovky. Během pár okamžiků se dav téměř neprodyšně zahustil.

Hučení davu ztichlo a bylo slyšet, že v dolní části náměstí někdo mluví, čte nějaké prohlášení. Nepodařilo se mi příliš přiblížit, nechtěl jsem se bezohledně prodírat davem. Nerozuměl jsem ani slovo, ale snažil jsem alespoň něco zaslechnout, stejně jako ostatní. Davem se šířila tichá pošta. Po chvíli jsem uslyšel jakési skandování. Znělo to jako: „Hu, hu, huhuhu“. Napínal jsem uši, až jsem rozeznal: „My chceme svobodu!“

Začal jsem křičet taky, všichni začali křičet. Prvních pár výkřiků bylo rozfázovaných, ale najednou se vše úžasně sladilo. Náměstím Svobody to znělo nádherně.

Foto: archiv Ivo Vašíčka

Sdílení je aktem lásky

Navrhni úpravu